V roce 2005 jsme se s mou ženou vrátili z pobytu v Japonsku a založili jsme si malou farmičku. Pořídili jsme si kozu a začali experimentovat s výrobou sýra. Pracoval jsem v jazykové agentuře v Olomouci.
Jednou týdně jsme spolu s dalšími učiteli jezdili učit do podniku globální potravinářské firmy. Mým studentem byl vedoucí právního odboru.
V minulosti býval ředitelem celého podniku a nyní ho povolali z důchodu, aby jim pomohl vybojovat těžkou právnickou bitvu proti úřadům.
Anglicky uměl mizerně. Gramatika se mu dost pletla, ale často mě překvapil slovíčky, jaká bych od začátečníka nečekal, která však bohužel míchal s německými výrazy.
Nejdřív jsem se pokusil zaměřit na opakování gramatiky. Přinesl jsem nějaká gramatická cvičení a snažili jsme se je spolu dělat. Asi po deseti minutách je student odložil.
Začali jsme si povídat a já jsem se pokoušel opravovat jeho gramatiku.
Náš typický rozhovor
“On weekends I going to my cottage in south Moravia”
“I go to my summer house”, opravil jsem ho.
“Yes of course,” řekl, “ and I will working on my vineyard…”
“No, no, you have to use the infinitive without to after will,” poradil jsem mu.
Takový rozhovor nás tedy moc nebavil, ale musel jsem přece dělat svou práci.
Naše hodiny angličiny měly jednotný formát. Každá lekce měla tři části.
Na úvod patřil krátký rozhovor na rozehřátí. Pak následoval výklad gramatiky či slovní zásoby z učebnice, kterou jsme měli probírat. Tuto fázi jsem nazýval “výuka”.
Můj student s knihou chvilku pracoval, ale viděl jsem mu na očích, že by nejraději celou učebnici někam znechuceně zahodil.
Poslední částí lekce byla konverzace. V našem případě konverzace o jeho hobby, což bylo pěstování révy a výroba vína. A protože to zajímalo i mne, strávili jsme v družném pokusu o rozhovor celý zbytek hodiny.
Brzy jsem si uvědomil, že ta výuková část našich hodin angličtiny je čím dál kratší. Za čas jsem své pokusy naučit ho slovíčka a gramatiku vzdal.
Ztracený případ
Prostě jsem si s ním jen povídal. Ten se anglicky nikdy nenaučí, říkal jsem si, to je ztracený případ. Pochopil jsem, že si chce na hodinách prostě odpočinout od vyčerpávající práce s paragrafy.
No, aspoň se od něj naučím trochu česky a taky něco z jiných oborů, říkal jsem si. Přinesl mi fotky jeho vinice a rodinného vinařství na Jižní Moravě a dal mi mnoho užitečných rad, jak pěstovat révu.
Povzbuzoval mne, abych si také vysadil révu, i když nebydlím v teplé oblasti. A velice ho zajímaly mé první krůčky coby chovatele koz a výrobce sýrů.
Postupně se témata našich rozhovorů rozšiřovala do jiných oblastí. Začali jsme hovořit o politice, ekonomice, historii a technologii. Dokonce jsme mluvili i o jeho práci.
Dárek na rozloučenou
Jasně si pamatuji své zklamání, když náš kurz musel skončit. Na naši poslední společnou hodinu mi přinesl láhev jeho vlastního vína, které vyrobil.
Když jsme si naposledy povídali, uvědomil jsem si, že tento “ztracený případ” teď dovede vést konverzaci v angličtině celou hodinu! A co víc, dokonce začal sám od sebe opravovat své chyby.
Večer jsme s mou tehdy ještě přítelkyní otevřeli jeho víno a pili je ve vaně. Bylo to jedno z nejlepších vín, které jsem kdy pil, a zůstává jím dodnes.
Co bylo tím tajemstvím? Co proměnilo ztracený případ ve velký úspěch?
Byla to vášeň. Jeho vášeň pro víno a má vášeň pro sýry. Náš společný zájem nás motivoval vynaložit úsilí učit se jazyku toho druhého, abychom jej mohli spolu sdílet.
Snadněji se učíme, když o tématu již něco víme.
Nejlépe, když je to něco, pro co máme opravdovou vášeň. Ba co víc, jelikož je to něco, co je pro nás důležité, je dost pravděpodobné, že to i v cizím jazyce budeme potřebovat.
