Může se to zdát divné a naivní, ale odpověď zní, že chci změnit svět. Věřím, že učitelé skutečně mohou změnit svět. Možná i více, než politikové a generálové.
Učitelé šíří znalost a ideje. Učitelé formují příští generace. A učitelé jazyků pomáhají lidem hovořit jeden s druhým, sdílet své pocity, potřeby a sny.
Je zajímavé, jak se ideje a kultura přelévají. Zrovna teď čtu dvě knihy- obě česky. Ta první je o přechodových rituálech a adolescence a original je v angličtině. Ta druhá se jmenuje Zahrada a čtu ji svému synovi na dobrou noc. Musím přiznat, že nejvíc se mi na ní líbí nádherný způsob, jak Jiří Trnka píše.
Angličtina a dvojjazyčnost pro mě vždy byly velké téma
Můj táta je Izraelec, moje maminka pochází z Británie. Poznali se v kibbutzu v Izraeli v roce 1967.
Když jsem byl malý, maminka se mnou mluvila směsicí angličtiny a hebrejštiny. S prarodiči, tetou a strýcem jsem se dorozuměl jen anglicky. Nebylo to běžné a lidem v okolí se to nelíbilo.
Když mi bylo 12 let, do naší třídy přibyla nová dívka. Byla Američanka a nerozuměla ani slovo hebrejsky. Pomáhal jsem jí celý školní rok, dokud se také nenaučila hebrejsky.
Tehdy jsem si uvědomil, že umět anglicky je vlastně výhoda!
Konečně jsem věděl, na co je to dobré: mohl jsem balit holky! Když jsem byl starší, měl jsem řádku děvčat a všechny byly cizinky. A nakonec jsem se v Japonsku seznámil se svou budoucí ženou, která je Češka.
Bylo to právě v Japonsku, kde jsem si uvědomil, jak jazyky mohou změnit svět. Bydlel jsem a pracoval v jednom hostelu severně od Tokia. Moje práce byla vozit hosty na nádraží a vyzvedávat je. Byl to levný hostel s neustávajícím proudem cizinců, kteří přicházeli a odcházeli. Studenti, turisté, lidé, kteří přišli hledat práci a podobně.
Jeden z těch, co přijeli za prací, byl kluk z Íránu. Jednoho dne se mně zeptal, odkud jsem. Izrael a Írán jsou úhlavní nepřátelé, takže jsem se bál říci mu, že jsem Izraelec. Místo toho jsem mu řekl, že jsem Brit.
Někdy jsme spolu chodili večer na pivo a povídali si o životě v Japonsku. Pak mu někdo řekl pravdu – nejsem Brit, ale Izraelec. Myslel jsem, že už se mnou nepromluví, a tak jsem se mu vyhýbal.
Za pár dnů mi zabouchal na dveře
“Kdo je tam?”, zeptal jsem se za zavřenými dveřmi.
“Ali.”
Bál jsem se nepříjemností a opatrně jsem se zeptal:”Co chceš?”
“Zítra mám volno, nedáme pár lahváčů?”
Seděli jsme v jídelně a pili pivo, které koupil. K mému překvapení se mnou mluvil mnohem otevřeněji než dříve. Svěřil se mi, jak mu chybí domov a jeho žena, a že není v Japonsku šťastný. Pověděl mi, že vydělává hodně peněz, ale že už nedokáže v Japonsku dlouho zůstat.
Stali se z nás dobří přátelé
Jednoho dne mi řekl, že nejvíc mu chybí íránské jídlo, ale že polovinu surovin nemůže v Japonsku sehnat a stejně neumí vařit. Vzal jsem ho do izraelské restaurace. Najednou mi Tel Aviv a Teherán připadaly dost blízko.
Uvědomil jsem si, že kdyby lidé spolu více mluvili, tak by spolu nevedli války. A k tomu je potřeba znát cizí jazyk.
To je ten důvod, proč se ráno probudím, jedu do školy a stoupnu si před své žáky. Není to proto, že chci, aby se mí studenti dostali na univerzitu nebo získali dobrou práci. Ani proto, že chci, aby si zlepšili gramatiku nebo měli lepší výslovnost.