V dobách mých učitelských začátků, kdy jsem si myslel, že už o angličtině vím všechno, jsem učil mladou dámu jménem Alice.
Měla spoustu zájmů, byla velmi inteligentní a také měla milý smysl pro humor. Alice byla tím, co učitelé nazývají věčný začátečník. Angličtinu se pokoušela učit mnoho let – ve škole, na vysoké, v zaměstnání.
Zařídila si lekce s rodilým mluvčím, s nímž se jednou týdně scházeli v kavárně. Na stole měla vždy anglický slovník a souhrn anglické gramatiky.
Dokonce si zaplatila třítýdenní intenzivní kurz v jazykové škole na jihu Anglie, kde byla ubytovaná v hostitelské rodině. Když se vrátila domů, angličtina ji stresovala trochu méně a byla schopná trochu lépe mluvit.
Naše typická konverzace vypadala zhruba takto:
‘What are you doing this weekend?’
‘I go… I am going…, what is difference from I am going and I go?’
‘Well’ I explained, ‘I go is used for things we to regularly, like I go to work every day. We say I am going when we want to speak about plans’.
‘So, I am going, yeah?’
‘Yes, that’s right. Where are you going?’ zeptal jsem se.
‘I am going to pub…, to the pub? A pub?’
Strašně moc chtěla mluvit bez chyb.
Požádala mne, abych ji opravil vždy, když udělá nějakou chybu, což jsem poctivě činil. Jenže tím se nám každý rozhovor rozpadl na kusy.
Viděl jsem na ní, jak jí vadí, že nedovede říct ani jednoduchou větu. Že moc nerozumí gramatice a nemůže si zapamatovat některá jednoduchá slovíčka.
Nadšení v jejích očích postupně vyhasínalo, až vyhaslo úplně. Najednou byla rozčarovaná a ztratila naději, že se někdy naučí slušně anglicky. Nakonec přestala na naše hodiny chodit s tím, že je na jazyky hloupá.
Proč to skončilo takhle?
Jak je možné, divil jsem se, že tak motivovaná studentka skončila takhle? Co jsem udělal špatně?
Dnes, po mnoha letech a poté, co jsem učil desítky studentů jako Alice, to již vím.
Alice moc chtěla rozumět a mluvit anglicky, ale její tichý vnitřní hlásek jí stále šeptal: „Nesmíš dělat chyby!“
Místo toho, aby si užívala rozhovor s kamarády nebo se jen tak bavila, její vnitřní hlásek ji nutil myslet jen na její chyby. Na to, co ještě neumí, na to, co je pro ni zatím těžké.
Takže místo uspokojení z úspěchu zažívala pořád dokola jen neúspěch. Ani se nedivím, že to vzdala.
My všichni chceme být úspěšní
Všichni toužíme po pocitu, že naše úsilí je odměněno.
Proces učení cizího jazyka je ale plný dílčích neúspěchů, trapasů a chyb. Když se učíme, je vždy potřeba vidět tu skleničku napůl plnou, vidět to, co se nám daří.
Pocit úspěchu je naším hnacím motorem
Zažíváme-li pouze jeden neúspěch za druhým, motivace se postupně ztrácí. Dovedete si představit někoho úplně bez motivace, jak se naučí cizí jazyk? Já nikoli.
